Ty divíš se, mé všechny sny a dumy
že jsou jak pustý, podjesenní val,
kde teskně tráva šumí,
kde déšť a vichr vše už rozerval.
A smutno, prázdno, kudy maně jdete...
Ó, já to vím, to snění mé je holé
a pusté pole
bez lidských stop a dávno neoseté.
Ó, já to vím, však to je bída, bída...
Tak smutno, prázdno... Láska, srdcí zář,
to lidské snění hlídá,
jak rodná pole dobrý hospodář.
A ten-li umře... ach, už z toho rána
vše pustne zvolna, všude jako kletba
a nikdo nedbá
a širá pole pustnou nezorána.