Proč vzbudila ta vlídná chvíle jedna
tu bouři spící,
když zdálo se mi, z pochmurného bědna
že její zrak se dívá milující?
Že je to zrak, jenž jako hvězda v šeru
se září chvěje,
má družičko z těch jarních podvečerů,
že je to záře tvého obličeje.
Že je to hlava s nádhernými vlasy
jak proudy světla,
jak na má ňadra těžce ulehla si,
kde každá píseň plnou růží zkvetla.
– – A zatím je to pohled jiný zcela
a kdo ví, zdali
tím čistým květem neznámého čela
už lásky zachvěl paprsk neskonalý.
A jestli kdy, ó miluj, miluj, drahá,
ó zůstaň ženou,
vždyť hrozným je, lhát kouzlo toho blaha,
jenž sotva vzplál kdes v duši roztouženou.
A jestli kdy, ať pálí tam pak méně
a méně zebe,
než tam, kde chví se při zapadlém jméně
kdos neznámý, jak maně spatřil tebe.