Na bledém čele stíny mračné,
vy sami jdete středem davu
a nejhlučněj kdy jásat začne,
hloub kloníte jen těžkou hlavu.
A sladká, vlídná samota
vás pouze láká, kroky vaše
v síť luznou jemně zamotá.
A životem, kam cesta vede
bažinou, jež je plná bláta,
jak jdete v snách, kol skráně bledé
dál teskný stín ten pouze chvátá
a věncem z bílých lilií
a věncem z hloží trnového
skráň vaši mlčky ovíjí.
A dav, jenž čte ve vaší tváři,
tam nedůvěru pouze vidí,
vy jdete, bludní samotáři,
jak vyhostěni z davu lidí,
již dřív vám srdce zbodali
a za upřímné slovo lásky
jen trpký výsměch podali.
A vy teď jdete mlčenlivi.
To neví žádný, co vás hněte,
to neví žádný, tiché nivy,
břeh potoka a strom, jenž kvete
a v letním vánku zašumí,
že často jako žádný z lidí
člověka touhám rozumí.