Jak, srdce, je to možno, rci mi,
by po těch odříkáních všech,
po krutých mrazech dlouhé zimy
zas ovanul tě jara dech?
Že zas by, na rtu slovo vlídné
a vřelou těchu v oku snivém,
v němž člověk ráje kouzlo shlídne,
zas láska k tobě přišla divem?
Zda můž’ to býti, léta spráhlé
bys vypučelo ještě v květ,
bys ještě láskou plálo náhle,
ne poprvé, spíš naposled?
By tam, kde znělo „Dies irae“,
zas písní lásky slavík jásal
a do tmy noci smutné, širé
Bůh s pláště svého hvězdy střásal...
Ó nemožná, když příval krve
by dál se z rány v prsou lil,
když, než by štěstí zvykl, prve
by člověk hrůzou sešílil.
Kde umřelo mu všecko kdysi,
tam nemožno být šťastným znova –-
jak letohrádek stavěl by si,
jenž vyhlídku má do hřbitova...