Já také poznal štěstí dech,
jak vanulo mi po skráni,
po dlouhých, těžkých, hrozných dnech,
po šílení a zoufání.
Mně jedna duše anděla
se nebála „můj bratře“ říc’,
až duše v bázni zachvěla
se v její zrak se ztrácejíc.
Leč její zrak se slzou třás’
a druhý den jsem zas byl sám,
tma byla kol a pustý mráz,
jak odletěla ku hvězdám.
Ubohý anděl z cizích lad
jít nesměl, nesměl se mnou dál
a v duši moji navždy chlad
a pustý smutek napadal.
A teď se zdá mi, anděle,
že ještě větší štěstí kdes,
než, oči pláčem zardělé,
když prvně jsi mi v náruč kles’:
Já vím, že lepší bylo by
nepoznat ani štěstí den
v tom světě plném hniloby,
zkad uletěl jsi nekliden.
Je nejvyšším to štěstím as,
ne jíti v prázdný, hluchý svět,
leč neznati, jak letí čas,
a o životě nevědět’...