Slunce praží, jako blázen zkrátka, horký samum věje z širé dálky – ach, že tady nemá pražský Zátka s limonádou žádné filiálky!
Všemu nanic už je z toho parna, všechen život vymřel žízní, hlady, po plzeňském všecka touha marna – prosím vás, kde vzalo by se tady!
Kol je přímo nestydaté vedro, jež poušť celou v tichý hřbitov mění – velbloud, zdá se, vody celé vědro vypil by na jedno posezení.
Zalez’ pouště král i tygr dravý, zašli v dál z těch nehostinných plání, smutně oba svěsili jen hlavy, nadávali oba, až bůh brání.
Při tom horku svlekl se i z kůže boa constrictor, jak ležel v trávě. (Myslím ale, že to nepomůže, za chvíli se zpotí zas, ba právě!)
Slunce jako všichni čerti pálí, boa constrictor měl na to dopal. Neví, spíše naznak ležet má-li, byl by zlostí kolem sebe kopal.
Zíval dlouhou chvílí, zíval hladem, hlad měl, žízeň, a nic k pití, snědku – pochutnat si na jehňátku mladém, myslím, že by byl dal za to pětku!
Včera k snídaní měl půlku krávy, druhou půlku jaguár mu odnes’. Boa constrictoru dobře tráví, vzteku jak dnes věru neměl podnes.
Žízní jazyk vyplazoval ztěžka, jaký div, že upad’ v rozmar zlostný! Aspoň kdyby našel třeba ježka, slupnul by jej najednou i s ostny.
Ale v celé poušti, jak je dlouhá, myš se nehne – obzor vůkol prázen... Ticho, mrtvo, pusto, – marná touha! A dál slunce praží jako blázen...
Poušť je zprahlá, bez vody i piva, vysychá i v hadu zbytek morku. Jenom v dáli Memnon v poušti zpívá – že se mu chce zpívat v tomhle horku!
Cookies on Poetry Cove