Nálada.

Tak ticho jest, že zvuku není slyšet. Ni na haluzi lístek nehne se. V ta místa z dětství drahá znovu přišed tak sám a sám teď bloudím po lese.

A ticho, které opíjí a mámí, to velké ticho, které vůkol roste, to moře ticha duši zalévá mi, – a nevím proč, v mé srdce znovu, po sté

zapadá přání, nevrátit se zpátky v tu lidskou bídu, starostem a hoři se na vždy skrýti v toho ticha moři a zapadnouti lidem bez památky

tak jako pták, jenž kolem přeletí a zapadne a zmizí... Moře ticha dál rozlévá se kolem... Slyšeti jen z rokle kdes, jak osyka si vzdychá,

jak tajemnou by šeptala si řečí. V daleku někde datel zvolna klove, zas umlká a ticho je zas nové a tím je hlubší, zmlklejší a větší...

A najednou v ty dřímající lesy, v to neobsáhlé, velké ticho kdesi pískání vlaku ozvalo se zdlouha – daleko někde vlak to k městu jel.

A hlas ten jak se tichem lesů chvěl, v mém srdci náhle vzbudila se touha po cizích dálkách, po širokém světě, po dálných zemích, dálných, cizích krajích, –

ta stará touha na sever či na jih, či bůh ví kam vlak rázem zanese tě. A jak z těch setmělých a tichých plání se ke mně neslo vlaku oddychání,

mně zdálo se, že unáší ten vlak mne kamsi daleko, ve kraje jiné, v svět jakýs neznámý, kde krásně tak, jenž od mladosti z daleka mi kyne,

jenž lákal mne a vábil k sobě vždycky a láká, vábí celý život lidský... A v chvíli té mně zastesklo se náhle po ruchu života a neobsáhlé

té vřavě velkých měst a zdálo se mi, že vlak ten unáší mne v chvíli té do dalekých a neznámých všech zemí, a že to ticho kolem rozlité,

to ticho rodných lesů mých se mění v tu věčnou píseň života a ruchu, v šum pralesů a vodopádů hřmění a v hukot moře, který zní mi k uchu, –

v ten hukot moře, jemuž jednou z blízka jsem naslouchal, jak mohutněl a vzrůstal, v ten hukot moře, po němž se mi stýská a po němž stesk mi věčně v duši zůstal...