Za deset roků... Poznal jsem ta slova,
stín minula se z písně oné zved’,
teď po letech se hlásí ke mně znova,
za deset let.
Dnes, tenkrát – mezi tím je věčnost celá.
Jak pomalu se staré rány hojí!
Dnes v Novovesském zámku píseň zněla
a já v ní poznal starou báseň svoji.
Já ptal se tehdy, v žití naše chudé
čím je ten tichý mladé lásky květ
a co z té žhoucí, mladé lásky zbude
za deset let...
Za deset let – a navždy jsme si cizí,
a hlava mdlá se darmo v dlaně kloní,
ta láska zašla, kdesi ve tmách mizí
a sotva píseň krátká zbyla po ní.
A vzpomínky jak náhle v duši vzplály,
stín mrtvé lásky přede mnou se zved’ –
a vzpomínkou dnes bodá, mučí, pálí
těch deset let...