Nač myslit...

Nač myslit v této chvíli, když podvečerem nade mnou se známá lípa chýlí s tou listí hudbou tajemnou? –

Když vše tady tak známé z té doby, na níž ze dnů všech si rádi vzpomínáme a vzpomeneme po letech.

Když jako teď se kloní ta lípa v drahý, zašlý sen, tak na té lávce loni jsem s milou seděl zamyšlen.

Je touha srdcí vůně, jež smírně vane u hlavy – ta vzpomínkou-li stůně, snad vzpomínkou se uzdraví.

A i když hlava šílí a hyne v těžké závrati, – – nač myslit v této chvíli než na to, co se nevrátí? –