Na rozcestí.

Kdys dítě zřel jsem na rozhraní třídy. Tam stálo plaché, bázlivé a bosé to dítě nouze, bídy, jak matce s očí právě ztratilo se.

Po parném dni teď večer zvolna vzrůstal. To dítě zbylo samo v hlučném davě a jenom pláč mu zůstal a se rtů jeho splýval usedavě.

V hlučícím víru povozů, jichž kola hrčela letem, v lidí šumném spěchu krok udělalo zpola a opět zpátky – po matce ni slechu.

A zmatené tím hlukem, tmou i světly, práskáním bičů, voláním i řečí, tam stálo, oči hnětly je slzami uprostřed nebezpečí.

Kol, jak to bývá, dav se kupil valem, strnulé dítě bylo jeho středem a v strachu neskonalém si utíralo slzy v líčku bledém.

„Čí’s?“ ptal se kdos, pláč zavzněl jemu v odvet. I strážník ptal se zvolna, přišed k tomu a mlčky, vážně odved’ to bosé dítě, by je vrátil domů...

A za chvíli vše kolejí šlo všední, dál po ulici ve smíchu a řeči jak vždycky, ze dne ke dni, se procházeli šťastní zahaleči.

Až bezradostná řada prvních dní ti uprchne i naděj poslední, že rájem pustá země: ty dítě vzrosteš v muže z jinocha,

snad mnohá žena tebe pokochá a zulíbá tě jemně. Snad poznáš stokrát mráz i nemoc, než z těch hadrů dětských v muže dorosteš,

snad bída tebe zchvátí a ztýrá hlad... a pak jednoho dne snad každý tebou v smíchu pohrdne a v čelo naplvá ti.

Leč dorosteš... ne vědom proč a zač, však třeba v slávě budeš chodit radš než v dětském, chudém cáru, snad ještě tajně schováš mnohý chek

a rozluštíš tak tvrdý oříšek, jak nežebrá se k stáru... Však myšlénka-li bude věnem tvým, štván, tupen, kopán často zoufalstvím

se budeš chvěti v pláči, snad sobě klásti steré otázky, proč, běda, proč tím žitím bez lásky se člověk k hrobu vláčí.

Pak zoufati sám budeš nad sebou, až pochybnosti v skráň ti zazebou, zda vystačí ti síla k té hrozné pouti tmou a bez světla,

tmou, z které dávno víra ulétla, ta holubička bílá. Ó pak se zachvíš ztrnulý a něm, sám, věčně sám, jen se svým geniem,

v nějž víru ztratíš záhy, ó pak se budeš pochybnostmi chvět, až opustí tě nadšení i vznět, jít v konec bludné dráhy.

Pak ptát se budeš do tmy bez echa, kde jedna jiskra, naděj, útěcha, v co věřit ještě máme, kde každý bije pravdu do tváře,

kde vždycky nám o stěny žaláře se křídlo ducha zláme... A kopán těmi, jimž jsi sloužit chtěl, vždy stržen v bláto, když ji povzletěl,

a zrazen, kdes chtěl štěstí, mráz na prsou a v srdci palnou tíž, jak malé dítě znovu ocítíš se v mukách na rozcestí.

Tu hlavu skloníš v smutku, v srdci rmut a prázdno, teskno, spásy odnikud, vše lhalo a vše lže ti, vše: víra v sebe, v jiné, v lásku, cnost,

jež prodá se... Kde tady budoucnost, jež mírem život světí? Přes tebe dále půjde světa řád, dál ptáci zpívat budou, slunce hřát, –

jdi, zabloudilý, z cesty, lid chce se bavit, zpívat... jeho sluch bys urazil svým hlasem, v jeho vzruch čím cizích žalů zvěsty?

Pak v hodině té těžké oči pna kams do dálky, rád uzříš posupná dvě křídla těžce vláti... rád oné vztáhneš obě ruce vstříc,

jež k mroucímu se čelu nachýlíc, tě matce zemi vrátí.