Na prahu smrti.

Na prahu smrti stál jsem zamyšlený bez přítele a ženy, když kolem tměl se život, jak mlhavé a zasmušilé moře.

A nebylo tu u mne, kdo se mnou stál by v této chvíli dumné, kdo řekl by mi – život nemá ceny, a nikde na obzoře

tu není hvězdy, ani hvězdy jedné, vše soumrak a vše tma je, a ten, kdo stojí u života kraje, zář svého cíle přece nezahledne...

A v této chvíli bědné hluboká lítost sevřela mi ústa a ovlhla mi oko. Tu, jak ten tmavý, teskný stín kol vzrůstá,

jsem cítil přehluboko, jak je ten život krátký v ten hon, kde člověk boha svého hledá, jak z kraje nebes vždy se vrací zpátky,

co jeho skráň je unavením bledá a do večera z rána už pochybnostmi k smrti utýrána. Já cítil jsem, jak lidský

je život hrozně, k nesnešení dlouhý, když člověk v moři nenasytné touhy má zmítán býti vždycky. Tu procítil jsem všecka muka hrozná,

když člověk sklamán pozná, že jeho srdce, velké lásky schopné tu každý jenom kopne a naučí je záhy

pohrdat bídnou tlupou těch, kdo jdou kolem v prostřednosti hávu a s neznalostí tupou na nízkém čele, v světě hledat slávu.

Ó pak se srdce chvěje i bolestí a hanbou, hanbou za ně, ó pak tu trne v mukách beznaděje, pak čelo padá v dlaně,

když člověk denně vídá, jak hloupá pýcha s tupou prostředností vše lidská srdce hlídá, jak v těchto srdcích mrazný leden hostí;

jak vždycky doba každá své věštce má-li, má i svoje katy, jimž rozkoší je vražda a nenávist, jež jako jedovatý

a krutý vichr všecko rázem ničí, co ve volnější hrudi a v čele kdy se volnou písní vzbudí a v krvi srdce vzklíčí;

že je tu stádo pronajaté zvěře, jež krvelačná slídí po myšlénce, než v skráni tvé se zrodí; že vždycky ze všech lidí

být musí jeden, který jiné vodí jak medvěda, jejž tluče, by tančil mu a skákal do obruče a chytal jeho rány,

a co on bije šelmu, by tento medvěd ohromný a dravý šel mezi lidí davy a peníze a chleba přinášel mu – –

Ó běda, třikrát běda, mně všecko táhlo stínem kolem čela, divoká chátra, zpitá, zdivočelá i jedna tvář tak bledá: –

stín oné, jež mou milou byla kdysi, teď tváře kryl si chvatem –; i toho zřel jsem usmívavé rysy, jenž milou básníkovu

si koupil leskem kovu, ah, básníkovu milou koupil zlatem. Oh, srdce rvalo mi to a v ohni hlava byla –

ó milá, moje milá, ach, jak mi toho líto! A stíny teskné dál šly kolem hlavy, těch stínů celé davy,

já jako hoch – a jako muž – pak u ní snů krátkých na výsluní – a potom všichni oni kol mlčky, volně táhli,

před nimiž v smutek velký, neobsáhlý mdlá hlava s pláčem nad hroby se kloní. A mně se zdálo náhle, že srdce v prsou pojednou mi stydne

a že je jako sprahlé a hlava že je jako bez myšlénky. A v rukou náhle zima a v hlavě mdlo a smutno, před očima

ohnivá, rudá kola... a zdálo se mi, že mne někdo volá, – hlas bolestný a sladký a mrazivý jak z rakve: hlas mé matky,

jež umřela, teď kolik tomu roků – a já ji vidím zase s poslední září v potrhaném oku, s posledním slovem v zakřiveném retu,

jak leží v rakvi, v dechu jarních květů, na ústech úsměv trpký s tím, co nám dětem ještě chtěla říci. Ó, matko drahá, jdu již,

já k tobě jdu, jsem zvolal s hrůzou v hlase – neb náhle úzkost, bolest s odříkáním a lítost zoufající si usedly k mým skráním

a do srdce mi zaťaly spár ostrý... Já slyšel, smrt jak nížila svá křídla a hrozným smíchem kostry cenila na mne bezzubé své dásně

a příšerně a mrazivě se smála. Leč z její klína, jak tu u mne stála, květ vypad’ prostý s dechem této básně a s dechem našich lesů.

Teď po roce tu píseň srdcím nesu, z nichž básníkově písni se žádné nezavírá, ať píseň jeho víří,

jak žlutý lupen svátý v podjeseni, v májových lístků chvění dech opojný kol šíří, ať dýše v jara něhu,

či dechem růže, vzrostlé na Sibiři – krvavé růže v mrazném, bílém sněhu...