Jak oči pláčem všechno listí rudé
a teskno všude.
A alejí jak šel jsem zamyšlený,
pták z celé duše v smutek ticha zpíval.
To byla píseň dumavá a vřelá
a duší chvěla.
A pták ten sladce v jeseň zádumčivou
o jaru svém a o svém štěstí zpíval.
A pak jsem šel, v mé duši mukou zprahlé
tak divno náhle
a líto mi, že já jen v jeseň stáří
jsem neměl jara, o němž byl bych zpíval.