Den jarní byl a svitu plný
a v kraj dech jara svěže vál
a v tmavou dál
se ztrácely hor modrých vlny
a ptáci pěli v hájů šeři,
a jejich nápěv duší táh’ –
co u hřbitovních, černých dveří
ty’s, matko, spala na marách.
A nevím proč, já nezřel ani
tu záři kol a nezřel jsem,
jak nad lesem
k nám táhne jara čisté vání.
Já neviděl v té dáli širé
ni svit – a já jen k srdci sáh’,
já slyšel jen to „Dies irae“,
jen tebe zřel jsem na marách.
A mně to rvalo duši, v čele
to hučelo a lkalo, v ráz
jak ostrý mráz
cos létlo jím a zkrvavělé
mé oči plály, zoufající
já potácel se v těžkých snách –
a jen s tím trpkým tahem v líci
dál stín tvůj dřímal na marách.