Na kraji lesa.

Na kraji lesa sám a opuštěný se dívám na ten drahý, zvadlý květ, jejž před nedávnem bílá ruka ženy mi utrhla. A tisknu k němu ret. –

A dívám se, déšť zvolna padá k zemi a padá tak jako do dlaní mi hlava a cosi kvílí stromů haluzemi; ah, to je píseň zoufalá a lkavá

a je to píseň veliká a sirá a je tam život muky celý, celý, tak zhrzený a k pláči osiřelý a ztracená v to jiné žití víra,

vše ztracené, jak z hrobu vstává zas a vše to volá, pláče, stená, kvílí, hřmí, burácí... a každý dech a ston se jako dýka na dno v srdce vrývá

a výkřiků těch celý milion a každý, každý s duší mojí splývá a hlava má, ah moje hlava šílí – Jak dávno tomu, když v té svaté chvíli

jsem líbal rty ti, ah, jak líbal rád, a celováním rty už byly němé, jen naše oči, zarosené blahem, to vyzradily, jak se milujeme,

a celý ráj plál ve tvém oku vlahém a já jsem štěstí z tvého retu pil. A když jsem dnes v kraj lesa vystoupil, já viděl – (ah, zas ta bouře nyní duje

a hřmí a duní, vítr nachyluje ty vršky stromů, lítost hlavu mou), – já viděl tě, jak na jiném než na mém jsi byla srdci, v jiném náručí

se chvělas, jak já tady chvěl se klamem – a divoká kol píseň zahučí, hněv, vášeň, bolest, dech, jenž kolem táh’ a hučel zvolna po těch korunách –

vše v jednu velkou harmonii splývá a je to píseň divoká a dravá, v ní děsná bouře, která neustává, a upomínka jedna bolně tklivá

a mrazivý a ostrý vichr zimy a stisknutí té ruky naposled. Na kraji lesa, sám a opuštěný se dívám na ten drahý, zvadlý květ.