Ó vy, které jste umřely s těmi, jež smrt už svála v klín pustých rakví spuchřelý – teď kolik roků zmála
vzpomínka na vás bolí mne, v mém čele žárem plane, vy neznámé a tajemné a nepoznané!
Ó to je těžké prokletí, to v čele pálí, pálí, když růže zhyne v poupěti a v hrobech ideály.
Vy bohův dary nejdražší, že nepřáno nám míti, co nad nebesa povznáší nás z prachu žití!
Kolik vás, běda, kolik vás v let chystalo se světem, uvíjet lidem kytku krás v jich pustém žití kletém!
Kolik vás chtělo vylétnout z těch posvěcených lebí a ze země se duhou pnout až vzhůru k nebi.
By hroby mluvit uměly, jak jásaly by hymnem a květy slavně šuměly i v ostrém vichru zimném –
ó což by vzplálo v majestát volnosti svaté ráno, jež nám, tak chudým nastokrát, víc nepopřáno!
Ať k vám by kletby shrnuli, vás v pouta jali tmáři, přec jednou v obzor ztrnulý by vzplanuly jste září,
a květem v trní našich čel, o nepoznané dary, to rájem byl by rozpučel ten svět náš starý.
Leč nezrozeny zapadly jste na vždy, pro vše věky a věštců skráně vychladly a zhasnul pohled měkký,
tma těžce padla na čela tam v hroznou chvíli onu, a ústa sledně zachvěla se v tichém skonu.
Těch mladých srdcí, mladých hlav! ó žel, ó třikrát běda, hrob lakomý v svůj klín je vzav je zpátky nedá, nedá –
umřeli, s vámi umřeli a dechem ostré zimy v klín pustých rakví spuchřelý jste padly s nimi.
Ó jistě bozi v chvíli té se vaší moci báli, že v záři k nebi rozlité by nádherou jste vzplály
a že by člověk s vámi rost’ až k trůnu jich a rázem je veliký a pouta prost strh’ k sobě na zem.
Cookies on Poetry Cove