Konkurent hrozným slečinkám,
jež hrají na piana
valčíky, jež rvou srdce nám,
v noc od božího rána
on ulicemi bloudí
jak duše všemi klatá
a z kolovrátku loudí
to věčné tramtarata.
Chceš veršovati třeba – oj,
ký ďas tě budí ze sna?
To pekelný je jeho stroj,
to melodie děsná,
jíž vrabec už tě mučí,
až duše hrůzou jata –
a dále zní a hučí
to věčné tramtarata.
Nuž opásej se v klidu zbroj
a dej svůj obol tomu –
Však pekelný zní jeho stroj
zas u druhého domu.
Kéž zdřevění mu ruka!
Kéž propad’ moci kata!
Leč dále zní a fňuká
to věčné tramtarata.
Ty o svůj rozum už se boj!
Tvá hlava skorem třeští.
Leč pekelný ten jeho stroj
dál frká, řve a vřeští...
Kéž s hůry pomoc přišla,
ó nebes moci svatá!
Leč dále huhňá, šišlá
to věčné tramtarata.
Nuž probůh, jen se upokoj,
vždyť vše má konec v světě!
Však pekelný zas druhý stroj
už k zoufalosti štve tě
a vříská jako prvý –
bestie z pekla vzatá!
Žluč rozlilo by krví
to věčné tramtarata!
Tak není možná žíti! Hoj,
teď pěkně umři, chceš-li:
kde jaký pekelný byl stroj,
sem v ulici se sešly.
Tys umřel v této chvíli,
dušička k nebi chvátá,
leč nad tebou dál kvílí
to věčné tramtarata.