Odešla jsi, drahá, sama, a v té dáli svatě spíš, odešla jsi do neznáma a ten výkřik neslyšíš,
neslyšíš už výkřik žádný, zoufalý a spící kdesi v skalách, roklích bez ozvěny, jak lét’ v pusté, tmavé lesy,
v dumavou a přísnou tiš. A v mé duši bouře zpívá, propastmi i mraky hřmíc a tam teskné prázno zívá
a těch vzdechů na tisíc jím jen vlá a vane zdlouha a mrou všecky neslyšeny, jenom křídly spoutanými
bijí v pusté ňader stěny, aby létly věčnu vstříc. A kdyby z té prázně šeré mohly volně v let se vznést,
jak sup křídly v mraky pere, letěly by v říši hvězd, letěly by orlem výše, výš a výš a stále vzhůru,
bloudily by nadoblačnem, chmurami a po azuru, létly drahou mléčných cest. Hvězd a sluncí by se ptaly,
matko, matko, kde, ó kde’s, a v ten éther neskonalý jejich nářek by se nes’, kde, ó kde, ó matko, matko,
kde, ó kde, by nalezly tě, ty jsi matka dobrá, zlatá a já, bludné tvoje dítě, tobě rád bych v náruč kles’.
Jenom chvíli, malou chvíli na tvém klíně dlel bych rád a jak skráň tvá níž se chýlí, zlíbal bych ji tisíckrát
a já bych to čelo zlíbal a v to oko patřil němý a já bych ti, matko, řekl, jak tu stýskávalo se mi –
a já směl jen touhou plát. A já bych ti řekl: – matko, jsem tvůj syn a jsem tak sám a jak ty vše štěstí v krátko
ulétlo mi ku hvězdám a já bych ti, matko, řekl, co mne bolelo i bolí, že jsem list jen bouří svátý,
že jsem květ jen suchý, holý, že jen trní z růže mám. A já chtěl bych, abys dlaní ukryla mi skráň i vlas
a k té cestě požehnání ještě by mi podala’s a pak ještě pohled dlouhý... matko, drahá, navždy s bohem! –
a než k tobě ustelou mi, v tom svém žití přeubohém klidněj dál bych kráčel zas.
Cookies on Poetry Cove