Nad psacím stolkem mým, hle, moje pýcha:
to Vaše moře v sny mé hudbou dýchá.
Na vlnách Nymfa v dovádivém reji,
hle, kterak svítí bílá ruka její!
Dva satyrové hledí se skaliska,
zrak touhou plane, oko žárem blýská.
Svit slunce nekonečnou dálí hrá si
v té symfonii života i krásy.
V těch vlnách zelenavých v širé dáli,
v tom nekonečnu života ruch stálý.
V můj pokoj tichý píseň moře zpívá,
v mé duši zní ta píseň věčně živá.
A duší mou když starosti se valí,
tu cítím, jak jsem před věčností malý,
Jak malicherným je to lidské hoře,
kde o věčnosti mluví k tobě moře.
Ó slyš, co zpívá... Naslouchám – a vždycky
usmířen dívám se v ten život lidský.
U moře člověk bohu vždy je bližším –
v své duši stále píseň moře slyším.
Zdráv buďte, příteli! V mé sny a dumy
to vaše moře z hluboka mi šumí...