V hlubinách duše, v srdci u dna,
v tom lidském nitru od věků
spí neurčitá touha bludná,
ta touha, která člověku
dá křídla, naděj, sílu, vzněty,
by z hroudy země moh' se vznést
myšlénkou v jiné, lepší světy,
v říš bez konce, kde rozesety
jsou miliony dálných hvězd.
Ó každý z nás má ve své hrudi
tu touhu, najít paprsk v tmách,
ten paprsk, po němž smutni, chudi
vždy toužili jsme v modlitbách.
Ó každý z nás má ve své duši
tu touhu po čems Neznámém,
co k modlitbě jej maně vzruší,
kde člověk svého Boha tuší,
kde tuší Boha v srdci svém!
Ó každý z nás v svém celém žití
vždy hledal to, vždy hledá dál,
co do života tmy nám svítí
jak nedostihlý ideál.
Tmou žití každý vstříc šel tomu,
co sluncem v blankyt zahoří,
co tichem lesů, řečí hromu,
co svitem hvězd i lístkem stromu
o věčnosti k nám hovoří.
Života zdroji, všeho vzniku,
jenž našich srdcí střežíš tep,
ať slaven's hymnou mučedníků,
ať šeptem dětských modliteb,
ať chvěním trávy, hromu třeskem,
ať pouště hrůznou velebou,
ať osamělým ptáka steskem,
rtem žebrákův i králův leskem,
tak děsně malých před tebou:
Ty duše všeho, žití zdroji,
ty, jenž jsi světlo, vůně, vzduch,
Ó tam, kde v strádání a boji
už znaven klesá lidský duch,
vlej novou sílu v jeho duši
a novou touhu do hrudi,
dej tomu, kdo tě hledá, tuší,
ať jednou, než jej život zkruší,
se na tvém srdci probudí!