Mní člověk: v život idealů jak malým je ten širý svět. Co slzí, běd, co pohrdání, muky, žalu,
o skutečnosti drsnou skálu co vidíš snů se rozbíjet! To život, řekneš. V ňadru kvílí dob zašlých nápěv, sám a sám
jen zbylý tam. Ta hlava tvá, že nesešílí! A hloub a hloub se zvolna chýlí, v klín teskným, divým mrákotám.
Leč z těchto přece slunce sálá... A ty jsi po něm ruce vztáh’ a v mátohách zář ducha věčná, neustálá
a lauru snítka květem vzplála i paprsk jitra na horách. Ta náruč jak se vzpíná k němu a s křídel padá všecka tíž...
ó duchu slyš, rci, ty jsi světlem žití mému, a k tomu cíli neznámému mou bludnou dráhu osvítíš. –
A jasněj tam to světlo plane... ó jdi, ó leť, vše opusť zaň: i rodnou stráň i drahých hroby zasypané
i hnízdo lásky nevylhané pro lístek růže na svou skráň. Jsi činů, lásky, slávy lačen, shoď vše, co tíží, velký teď
a hrdý leť z té hrstky prachu v zástup mračen a s bouří zpívej sám a nadšen a směle v oko slunci hleď.
Buď orlem v skalách Hymalají a Uraganem v Sahaře a na jaře buď lavinou, když sněhy tají
a rudé Alpy plápolají jak ozářené oltáře. Buď vichřicí, jež nespoutaná i zem i nebe poděsí
a v pralesy tak dlouze kvílí jako hrana a hýří divou vášní štvaná a mraku hnízdo stele si.
A mořem buď, jež hučí lkavě a těžce bije v příkrou hráz a bouří v ráz se vzchopí, jako v boj se stavě
by v majestátní, hrozné slávě král pouště hřivou pozatřás’. Buď velkým v lidí smích a zrádu a poctivým v jich lež a klam,
buď světlem tmám a hřímej písní vodopádů a živlů jek a spor a vádu v své písni prociť z lidí sám.
Co moci tvé se může zdráhat? Duch křídla má, ó dej se v let a nikdy zpět, buď velikým, chtěj směle sáhat
v říš myšlének a sporných záhad, jichž dosud pln je celý svět. V myšlének říši budiž králem a staré bludy směle boř,
jak volný oř, tak létni za svým ideálem vždy výš a výš! – i v boji stálém za staré světy nové tvoř.
Ať čeká boj! – též sláva čeká – a je-li bojem život náš, to dobře znáš, vše zhojí jedna ruka měkká,
a vřava kol ať víc se vzteká, ty svatý prapor neprodáš. Jen směle výš a stále vzhůru, jen hrdě dál a výš a výš!
Ó duchu slyš, už volný vzlétni ku azuru a v rodných duchů hřmícím kůru i ty si trůn svůj postavíš.
Ó slyš ten dech tak sladký, vřelý, jak vábí tebe, v dál že rád bys chtěl se brát... ...A zatím život prchá celý
a za vše dá ti osiřelý kout hřbitova, kde můžeš spát.
Cookies on Poetry Cove