Mně spíše trudno, vzpomenout si
na minulé i na příští –
tam všude vidíš peruť mroucí
o žaláře zdi pusté tlouci,
až ze srdce krev teplá, vroucí
hlubokou ranou vyprýští.
Mně spíše trudno, na své snahy,
na jednotvárnou řadu let,
na přátely i na své vrahy,
na snění své i život nahý,
na milenčiny sladké tahy
i na své srdce pomýšlet.
Je člověk zrozen jenom k hoři,
jak v muže roste z dítěte,
skráň chvíli koupá v klamné zoři,
však záhy skráň tu vrásky oří,
až v zoufalství a ve příkoří
jej záhy život uhněte.
Já neměl ani jara kdysi
a teď už podzim šelestí –
A k čemu život volal bysi
ve zkamenělé, mrtvé rysy,
když nad tvou hlavou dávno visí
jen smutek a jen neštěstí...