Mlhy jdou nad lesy,
smutek je v duši,
všecko zas umírá,
všecko jde spat.
Vše mlha ověsí
v strnulé hluši,
kam podzim truchlivý
v mrákotách pad’.
Všecko je v strnutí,
v smutku se smráká,
les, kde jsem chodíval,
vymřel a ztich’.
Stromy jsou bez hnutí,
bez zpěvu ptáka, –
ulétli, ulétli
v daleký jih.
Mlhy jdou po stráni –
tak jako loni,
kdy se mnou chodil tu
předrahý kdos.
Smutek měl na skráni,
hlava se kloní –
zda tušil, ubohý,
hořký svůj los?
Ne, ah ne! O zdraví
blouznil on chorý,
těšil se, jaro až
vrátí se k nám.
Pak vesel pozdraví
ty naše hory – –
Leč v jara zázraky
věřil on sám.
Ó drahý, teď kde jsi?...
Smutek, jenž kráčí
tím krajem truchlivým,
v čelo mi pad’:
Mlhy šly nad lesy,
nám bylo k pláči –
a ty jsi odešel
na věky spat.