Na nebi tma byla,
na zemi světla,
tvářička rozmilá
růžemi zkvetla.
Děvčátko, toč se jen,
hochům pleť hlavy,
však on to spokojen
tatíček spraví.
Toč se jen poupátko,
v blaženém reji,
ty chvíle za krátko
bůh ví, kam spějí.
Ani se nenadáš,
spletou ti vínek
a mladost celou vtkáš
do upomínek.
A jednou, sotva zvíš,
řada let znikne,
ztloustneš či zhubeníš, –
člověk tak zvykne.
Ó žití trpký los,
jak život letí: –
najednou řekneš cos
ostrého – zeti...