I když je časem třeba do pláče, což na tom, jen když v trudu hořkém vzplanem vždy novou nadějí: trp, kozáče, však přece jednou budeš atamanem.
Buď, atamane, zdráv! Skráň hrdě vznes, však nevytrpěls v celém žití málo – co bylo, bylo! – Vítězem jsi dnes – však nikdo neví, co to krve stálo...
„Trp, kozáče!“... A byl to hořký trud, jenž v čelo se Ti zaryl mnohým ostnem, a nebývalo spásy odnikud v zápase dlouhém, těžkém, bezradostném.
„Trp, kozáče!“ A trpěls, druhu náš, div, síly že Ti zbylo k cestě další. – Jak je ti dnes, kdy na vše vzpomínáš, když vzpomeneš si, velký, dobrý Alši?
Buď, atamane, zdráv! Hle, tedy přec nadarmo nebyla ta krušná práce, a nepodlomen, chrabrý moloděc dnes dospěl Jsi ku let svých padesátce.
Sám nevlídnou šels cestou mlhavou, však za myšlenkou svou dál šel Jsi nadšen – ba setmělo se časem nad hlavou, tma slévala se kol z těch teskných mračen.
A časem vítr mrazivý kol táh’, zlý, krutý život na Tě doleh’ přísně – však neudolán, ve Svých samotách Jsi pěl Své hrdé, bohatýrské písně!
Ty nezapadly do tmy. Ze Tvých stop vykvetly růže, vzrostly ze Tvé krve – tak zářit bude do budoucích dob, co hořkou mukou vykoupeno prve.
Tak zkazky Tvoje věčně budou kvést, co zatím čas vše dávné rány zhojí – tak nezemře, co nesmrtelno jest a v srdce druhá vešlo z duše Tvojí.
V tom všem, co snils, v Tvých zkazkách, bájích všech Tvé české srdce vždy se ozve znova, vždy zachví se Tvé lásky svatý dech, již v hlubinách Tvé velké srdce chová.
A za tu lásku, kterou vždy Jsi nes’ v tom srdci Svém, v němž místa není falši, náš atamane, pozdraven buď dnes, buď zdráv, náš milý, věrný, dobrý Alši!
Cookies on Poetry Cove