MELANCHOLIE.

Smí srdce ještě láskou zkvést i zase láskou bolet, – a přec už vše tak jiné jest, čím dál, čím dál je do let.

A za sebe i vůkol hleď – jak přišlo to tak zticha, sám nevíš... ale zvolna teď v tvé sny už podzim dýchá.

Jak rychle mizí život náš, rok za rokem jak letí, dnes najednou si vzpomínáš – a hle, jak smutno je ti...

A jak to přišlo, nevíš sám, – tak najednou a náhle je cizí mládí vzpomínkám tvé srdce chudé, spráhlé.

A zvolna cítíš v duši své odvěký zákon růsti, že, co tvým „já“ se dosud zve, též kdys jen do tmy vústí.

I ty se dočkáš toho dne, kdy skončen žití úkol, i srdce tvé kdys ustydne, jak jiní mřeli vůkol.

A neunikne nikdo z nás té velké chvíli jedné, kdy Smrt nám v srdce dechne mráz, nám tiše k lůžku sedne...

I k tobě přijde ve chvíli poslední v žití celém a pozvolna se nachýlí nad stydnoucím tvým čelem.

I ty staneš kdys na pouti po utrpení mnohém, bys těm, kdo ještě zbudou ti, dal naposledy s Bohem.

I tobě ruce ztuhnou v led a tvůj zrak též se zkalí a hynout budeš naposled tak žaložalně malý.

I ve tvém příští chvíle jsou, nezbytné, strašné chvíle, kdy tobě skříží na prsou tvé mrtvé ruce bílé...

A přejde chudý průvod kdys, pohřební průvod všední, takový, jaké vždy i tys potkával ze dne ke dni.

I tebe zahrabou v tu zem a hřbitovními vrátky kdo provodili tě až sem, bez tebe půjdou zpátky...

A cestou zpět už o jiném tví budou mluvit známí – my zapadnem a pohynem, i vše, co bylo námi...

A život, brachu, půjde dál, – sen o velkosti, slávě, jenž v poblouzení se ti zdál, ach, jenom snem byl právě!

Ach, jenom snem, jenž snílku vhod ti krášlí zápas denní, když v trudech boje o život už někdy síly není...

A zatím doplál boj a ztich’, skončeny žití trudy, a zač bojoval, nedostih’ ten celý život chudý.

A nikdy už tě nevzbudí dne první záblesk světlý, – s rukama křížem na hrudi tvé tělo v prach tam setlí.

Ó trpký, hořký osude, hle kolem jaro zkvétá, leč pro tebe již nebude ni jara, ani léta...

A opět skřivan vzlétne výš a ty, ó tichý spáči, ty nikdy už se nedovíš že krajem Vesna kráčí.

A vše se znovu dočká dne, kdy jde kol sama Krása, jež na zem, která omládne, své zlaté květy střásá –

Zas hnízdit bude ve stráni pěnice v hnízdě starém a žežulčino volání se ozve každým jarem –

A každý květ zas vypučí, hlavinku zvedne ze sna, zas i k té mezi nejchudší radostná přijde Vesna –

Zas budou znovu ptáci pět a v lipách bzučet včelky a srdcím vždy se vrátí zpět ten lásky svátek velký...

A opojeni lásky snem v magickém luny světle milenci noví přijdou sem v ty jarní luhy zkvetlé.

A zas ten máj se navrátí v těch jarních nocí kráse, v polibků sladké závrati, kdy vše jim rájem zdá se.

A půjdou v záři měsíce, kdy v srdci touha vzrůstá, polibků sta a tisíce na drahá tisknout ústa...

Jak plá svit luny magický, jdou oba štěstím němi – jen ty už, ty už na vždycky tam dole’s pohřben v zemi.

Vše vrátí se: i květ i list i klas, jenž v podzim zvadá, i vlaštovky zas do svých hnizd i láska v srdce mladá –

I skřivan vždy zas bude pět, když umlk’ na čas krátký – jen člověk nevrátí se zpět a nevrátí se zpátky.

Jde, zajde, a jak pohyne, i upomínky blednou, až nezbude z nich jediné, že také on byl jednou...

A vzejde jaro tisíckrát vždy znova plné vděků – jen člověk sám, ten zašel spát a spát na věky věků...