List, odervaný větvím stromu, list, jejž v noc větry odvály, tak zmizel jsi, tři léta tomu, tak odešel’s mi do dáli.
Tak zašel’s osudného dne, tak zanechal’s mne v krutém hoři, tak zmizel’s, jako na dně v moři když zrnko písku zapadne...
Tři roky tebe marně hledám – a neslyšíš mne; i sám Bůh k mým slzám, bolům, steskům, bědám, skryt v oblacích, je něm a hluch.
Tři léta tupě nad prací tak sedávám, tři pusté roky – mně zdává se: slyš, jeho kroky! Můj hoch! – Ne, hoch se nevrací!
O druhých časem dojdou zprávy, zvěst jakás o nich zaletí: ten kdes v oblasti Omska tráví svá mladá léta v zajetí,
však píše, že je živ a zdráv, že vzpomínkami domů létá – jen o něm, o něm po tři léta, co odešel mi, není zpráv.
Jak smutně den se řadí ke dni v úzkostech, co ten ubohý – – Již do vsi vrátili se jedni, ten bez ruky, ten bez nohy –
však přišli, šťastní, veselí, že přec je domů vrátil osud! Jen jeden, hoch můj, nejde posud, a nikdo neví, přijde-li.
Ti druzí časem domů řádky o sobě pošlou, jiní sem již nikdy nevrátí se zpátky, jich těla kryje cizí zem.
Ten u Valjeva kdesi pad’, ten někde v sedmihradských krajích, ten u Krasu, když táhli na jih, a onen kdesi u Karpat.
Jen synek můj od chvíle, kdy mně odešel z domu, zapad’ mi jak v moře kámen... V první zimě té vojny do hluboké tmy
se ztrácí jeho cesty sled. Zřím v mlze drahou jeho hlavu a to, jak rukou ku pozdravu kraj vsi mně kynul naposled...
Vždy s láskou jen ses ke mně blížil, měl’s mne, své knihy měl’s tak rád, nikomu’s nikdy neublížil, tak něžný byl’s a byl’s tak mlád,
tak dětinné jsi oči měl, vždy dítě milé, hodné, skromné – a že bys neměl slůvka pro mne? a že bys na mne zapomněl?
Jen vědět, kam by za ním nesly se vzpomínky mé, ve kterou tu stranu světa? Mrtev kles’-li či živ-li a mně některou
se chvíli vrátí? Navždy-li ty věrné jeho oči zdřímly, či je-li živ a doufat smím-li, že objeví se za chvíli?
Snad cizí všem spí v cizí zemi, snad nepohřben kdes tlí, ó, žel! Slyš... kroky... ne, jen zdálo se mi, že přichází... Ne, nepřišel!
A přece denně poznovu mním slyšet jeho chůzi, šálí mne klamný sen, že hoch můj z dáli se vrací, vrací k domovu...
Tak dnes, tak zítra, předevčírem, denně, teď již třetí rok, co ztratil se v tom světě širém, mně zdává se: to jeho krok,
toť on! – A v dálku mlhavou den míjí za dnem, smutně, dlouze, co dívávám se v marné touze v to němé modro nad hlavou.
Oblaka bílá plují ztěžka, neslyšně plynou do dáli – – kdekoli v širém světě mešká, ó, rcete mu, proč otálí,
proč ke mně, domů nechvátá? Tmou hledím ve kraj, sněhem bílý – jen vítr pláče, sténá, kvílí, v noc mizí cesta zavátá...
Cookies on Poetry Cove