Den zapad’ za hory v mlhavou dáli zdlouha, tak zdlouha a zvolna, hvězdy jen mlhami nahoře vzplály, v hlavě jen vzpomínka bolná.
Večer své stíny házel kol plaše a křídlem tmavým vše halil – nevím proč, vzpomněl jsem na žití naše a zrak se maně mi zalil.
V hlavě to hučelo, sténalo, lkalo, staré své cítil jsem hoře a z té tmy před okem pojednou vstalo nesmírné, daleké moře.
Hučely divoké, nezkrotné vlny, stále víc vzrůstal jich příval a já těch teskných vzpomínek plný sám a sám do nich se díval.
Sám a sám, opuštěn, utýrán všemi slyšel jsem, bouře jak vzrůstá, a já v noc volat chtěl – a byl jsem němý, bolest mi sevřela ústa.
Sám a sám, na vlnách, na dálné pláni bez konce, na moři širém chvěl jsem se, myšlénky letěly skrání a loď má zbouřeným vírem.
A já jsem vzpomínal na žití celé a na to ztracené mládí... a jak ty vzpomínky plály mi v čele, dál loďka bez cíle pádí.
Dál a dál, bez konce, do noci šeré, dál a dál... hlava už šílí a jak to moře v loďku mi pere, v dáli bod spatřil jsem bílý.
A já jen na srdce přitisk’ jsem dlaně, jak mi tam bouřilo prudce, a nocí hlubokou, dalekou maně práznem své rozpjal jsem ruce.
A já jsem zavolal nocí tou temnou, leč z těch vln hlas můj zněl zpátky a jen noc hluboká slyšela se mnou ze všeho jenom vzdech krátký.
Leč bouř ať burácí, loďka ať dme se, z mraků nechť tmí se i blýská, přece, oh přece jen v šíleném plese cíl svůj už pozdravím z blízka.
Ah ano, blíží se... vlnami štvána jak má loď kyne mi jiná a tam kdos proti mně do noci z rána bělostné ruce své spíná.
Krásná a tajemná, podej mi obě, neznámá, krásná, buď zdráva! Podej mi ruku svou. – Ale v té době šílená, divoká vřava –
A vlna zkypělá, vzteklá a hřmící loď moji rozbila náhle... jen ještě mihnutí drahých těch lící a pusté vzkřiknutí táhlé –
A kol noc hluboká, tmavá a teskná, mhou už jen v dáli se zříme, jen z mraků měsíc plá, mořem se leskna a v dáli z hluboka hříme...
Cookies on Poetry Cove