Už večer klesá níž, mír sladký všude pad.
O pojďte, paní má, o pojďte na západ
se tiše spolu dívat
a ssáti večera ten vonný, sladký dech,
zřít záři nachovou, jak hrá si na listech,
než slavík počne zpívat.
O paní, pojďme snít na naši terassu,
kde shůry zlatý květ vám spadne do vlasů
a perla v číši vína.
Ať pohár zazvoní i veselý váš smích,
v němž smutek roztaje, jak vesna taví sníh,
květ vykouzlíc mu z klína.
Ať pohár zazvoní – na vaší krásy vděk
já, paní, nesu vám ten prvý přípitek
a druhý lásce naší.
Kéž září věčně tak jak tehdá, do krve
když líčka vzplála vám, jak jsme se poprvé
v snách políbili plaší.
O krásná paní má, nač píti potřetí?
Ať pohár vyprázněn v ráz jen se rozletí,
mně ret váš pouze stačí
a nektar polibků, když ústa oněmí,
jenž nad vše nektary a vína na zemi
je žhavější a sladčí!