Co máj měl vůně jen v tom zpěvném ňadru mladém,
dnes všecka dýchala z těch širých, volných plání
a byl to svatý dech, jenž letěl hájem, ladem,
pln touhy po lásce a sladkých rozeplání.
Z těch ulic vířivých, jež ňadro úžily mi
jak pouto otročí, já v čistá pole stoupal
a dýchal volný vzduch, kde skřivan zpěvy svými
jas modrý opíjel, kde křídlem výš se houpal.
A písní pěnkava a touha v srdci třásla
se básní blouznivou, jež chvíli aspoň nelká,
a kdy už tolikrát za mrazů těch tam hasla,
teď volna motýlu si sedne na křidélka.
A letí, letí výš, je jako láska sladká,
jak naděj těkavá a velká jako sláva
a v záhon jarních snů v ráz nové květy natká
a jako světluška kol hravě přelétává.
A já jen tuším v snách, co štěstí v srdci chová,
kdo, věnce na čele, níž hlavu chýlí u ní –
vždyť i v ten velký ples mi v muka věčně nová
ta hrouda na rakev mé matky stále duní.