Magdalena.

Kde víra hasne v mrákotách, tam soucit ještě září. Já nevím, proč jsem vešel v chrám, však vím, že na oltáři při bledém svíček plápolu, ve zlatém, dlouhém vlase, v těch dlouhých, zlatých kadeřích tam svatá modlila se.

V hlubokých očích divnou zář a smutek na čele se modlila, jak za hříchy a za nás andělé. „Ó svatá,“ – já se před ní chvěl – „ó modli se, ó modli i za toho, kdo nešťasten, i za toho, kdo podlý,

ať všude aspoň jedenkrát paprsek smírný prodlí.“ Vše bylo ticho... mlčela... a svíček plápol hebký se chvěl jí tváří, po čele... pad’ v nahé čelo lebky, jež mlčící a příšerná se ze tmy růsti zdála

a z obrazu se na svatou i na mne děsně smála. „Ó svatá,“ – já se v bázni chvěl a výš k ní ruce vztáh’ – „čím je ta kostra příšerná v tvých čistých modlitbách, ty krásná svatá,“ – zvolal jsem – „co chce ta lebka holá

u tebe, která mladá jsi a krásná, dítě zpola, proč ‚umřeme! ó umřeme!‘ ti stále drsně volá!“ A náhle tak mi bylo vše, že ne víc svatá Máři, že nejen ona světice tam klečí na oltáři,

že tam ta smutná, uštvaná, toť v světě každá žena, vždy láskou svojí přesvatá a vždycky ponížena. Vždy trpící a ubohá, než každý, vždycky víc, vždy velká ale láskou svou a vždycky milujíc

jde žena světem v myšlénkách, čím je ta láska její... kdo dnes ji kochal, s pohrdou a smíchem zítra štve ji, zoufalstvím, hanbou, prokletím a pustou beznadějí. Ó srdce žen, vy hrdličky, jež vír k nám bídným žene,

vy ubohé, vy přesvaté, vy květy nestřísněné, vždy poznáte, kde úsměv byl, tam zítra výsměch ostrý, a krása, láska oprchá a „umřem“ pláčí kostry. Umřeme, běda, umřeme, však štěstí vaše hned,

když prvně muž vás obejme, a než k vám oko zved’, on květy vaše potrhá, snů čistých zboří chrámy, dnes žebrá ještě pohled váš a zítra zhrdne vámi, až jeden výkřik bolesti vám navždy duši zmámí.

Ó čím jste vy v náš bědný rej, vy holubice bílé, ó čím v ten smutný úděl váš ta jedna štěstí chvíle, kdy srdce láskou opilé a touhu v duši máme, než za chvíli vám krutě se a drsně urouháme,

než srdce vaše zašlápnem a zadupáme v kal, by v chvíli příští každý z nás nad vámi zaplakal. Ó srdce žen, vy hrdličky, jež lásky křídlem vláte, že tolik lásky v oku svém a tolik něhy máte

v náš hříšný svět a mrazivý – ah škoda nastokráte. Ó žalováno bohu buď, ty svatá na oltáři, co v hloubi srdce chvěje se, co smutkem z oka září, co srdce rvalo bolestí a dosud krutě rve ti,

však na nás hříšné z očí tvých jen požehnání sletí... Ó Magdaleno... smutno mi, mně srdce stydlo v led, když na tvou krásnou, zlatou skráň jsem hleděl naposled, jak šel jsem chrámu polotmou, žár divný maje v oku,

na skráni bolest zoufalou a smutek po svém boku, co šerem chrámu dozníval zvuk osamělých kroků...