M.

Tak jako v smutném přítmí lesa když zpěvné ptáče zatiká a celý obzor zjasní náhle, tak v srdce dlouhým smutkem zprahlé

mi láska tiše skanula. Já neptal se, co chce tu u mne a odkud ke mně přilétla. Jak ten, kdo miluje a věří,

já k tobě, k tobě, světla dceři, jsem obě ruce zbožně vztáh’. A nevím teď, jak vše to bylo, vždyť ovlhnul mi štěstím zrak! –

já neptal se, vždyť srdci stačí ten úsměv tvůj, ta píseň ptačí, ten první jarní paprslek. Já nevěděl, ta vlaštovice

zda nese jaro nebo mráz, já nemoh’ více hledět ani, já jenom oči zakryl dlaní, tak divnou září oslněn.

Já neptal se, jak dále bude a odkud je ta záře hvězd, já neptal se... já věděl pouze, že v oko tvé se dívám dlouze

a že se chvíš v mém náručí.