Muž její stálé kletby huče,
opilý, s křivou páteří,
štěrk na silnici denně tluče
a na svět celý láteří.
A ku dvanácté ona denně
mu nese kousek oběda,
s nímž starý Louda na kameně
si pohodlně usedá.
A mezi jídlem vždy jí nadá,
že seběhne se celá ves,
pěsť těžká jako kámen padá, –
je žena bita jako pes.
Tak ondy zpitý kleknul nad ní
a pěstí bil ji do hlavy,
že rozhořčen sám starý radní
mu hrozil trestem šatlavy.
Leč ona řekla: „Když by seděl,
kdo potom bude živit nás?
Vždyť beztoho už kolik neděl
nám halíř v domě neuváz'.“
A vzpomněla, jak v staré vaně,
kam polštářek vždy vetlačí,
tak sípavě a přerývaně
plakává její nejmladší.
Tak jde to věčně dál, den ke dni,
je bita denně a já vím,
jí i ty rány jsou už všední – –
„...A on pak budiž pánem tvým...“
Tak chodí dál tou cestou šerou
a upírajíc oči v zem,
dál oběd nosí pod zástěrou
a páté dítě pod srdcem.