Loni a letos.

Zas jako loni... pouze mody jiné a jiní se zas našli do párů, leč přece mnohý známý úsměv kyne v té promenádě našich boulevardů.

Jen jedněch očí pozdravení vlídné tam nekmitne mi letos nikdy víc a té tam oko nikdy nezahlídne, jíž s růžemi jsem loni chodil vstříc.

Parasol její rudý nikdy z davu mi nekmitne, jejž zřel jsem do dálky, když zpívati šla denně do ústavu a za růži mi nesla fialky.

Ji vidím ještě po mém boku jdoucí s tím vědomím, že jiné zastíní, jak časem na mne vrhá pohled žhoucí a na sebe zas jiný do skříní.

Jak ví, že vše jí roztomile sluší i u živůtku těsné rukávy, a povídá, jak s celou svojí duší se zastala mne někde u kávy.

Já směji se, když slyším, její teta jak na poety všecky dívá se – leč milou mou zas baví toiletta, jíž zastínit chce družky ve kráse.

A říká, jaké barvy sobě volí k těm šatům, jež si chystá na zkoušku, že ráda chodí do operní školy, kde učitel jí říká „drahoušku“!

A povídá, jak nasmály se včera, až vstoupily jim slzy do očí, když vešla jejich přítelkyně, která si nabarvila křivě obočí.

Tak často v řeči nebásnicky vzletné, co touha zatím v píseň vyrůstá, jsme zvolna došli v šero naší Letné, kde ret se mlčky přižeh’ na ústa.

A nad Hradčany když se barvil západ i za dvojitou věží Strahova, já opojený nemoh’ ani chápat, že vše, ty oči, líčka nachová

a bílé čelo, malé ruce bílé a ústa, která lásku znala jen, to všecko, všecko v kouzlu divné chvíle tak sám a sám smím líbat opojen.

To všecko dávno... I ta láska vadla, když od severu chladný vítr táh’... Teď milá má je někde u divadla, já časem o ní čtu si v novinách.

Však nezávidím jí tam velké gáže, ni potlesku, ni kytic, úspěchů, když zpívá jako nejkrásnější páže, až mladí páni jsou prý bez dechu...

Sám dále chodím zase ulicemi a hroužím se u vírný jejich šum a dívám se, jak jaro nese všemi zas nové krásy novým milencům.

A dívám se na nové jarní šaty, na kloboučky a modní paleta – a časem jen jak vítr jedovatý mi upomínka v duši zalétá...

Vše jako loni... pouze mody jiné a jiní se zas našli do párů, leč přece mnohý známý úsměv kyne v té promenádě našich boulevardů.

Jen vy nejdete, slečno, nikdy kolem s tou září v očích, jež jsem tak měl rád, s tím červeným, tak drahým parasolem, jenž tiše zašel z našich promenád...

Tak vzpomínám, jak chodili jsme spolu... A pouze jeden, slečno, pochopí, bez červeného toho parasolu jak smutny jsou ty naše Příkopy...