V památku dob, kdy v Praze o té vojně
jsme všeho, a zvlášť nouze měli hojně
a kdy v té drahé Praze bylo třeba
ve frontách čekávati celé dny
na půlbochníček plesnivého chleba – –
K vám přišel jsem, žebráček bezradný,
jenž z hladu byl by jedl hřebíky –
však hřebíků již vůbec nikde není,
byť za jeden jsi dával celé jmění.
Jsem před bohy i kuřák veliký,
jenž dnes, kdy viržinka je pouhou bájí,
doutníky už jen z rákosky si krájí.
Však andělé že sem tam žijí posud,
i mně jednoho seslal vlídný osud:
vás, paní, vás, tak líbeznou a sladkou.
Krom úsměvu, jenž vám tak mile sluší,
mne, žebráčka, jste obdařila patkou
bílého chleba, a co více, duši
jste potěšila, jež byla tak smutná:
zas jednou šťasten, díky vám i Bohu,
i viržinku si zapálit zas mohu –
dvě viržinky!
Ach, jak zas život chutná!