LETNÍ NEDĚLE.

Melancholické zvuky piana se nesly zvolna, smutně, mučivě ulicí prázdnou, jako vymřelou v ospalé ticho letní neděle.

Ulice mrtvá s řadou banálních a zabednělých domů, které jsou vyhřáty žárem, zívá prázdnotou. V té tíži dusivé, jež vládne kol,

dnes Praha zdá se městem zakletým jak v době moru – ani člověka nevidět nikde, který přešel by tou výhní dláždění, kam opírá

se žhavé slunce. Zdá se ti, sám čas že tuto usnul i sám světa běh že zastavil se líně na chvíli, v tom kolotání dlouhém, odvěkém

umdlelý maně. Všude záclony jsou spuštěny, kam oko dohlédne tou dlouhou řadou smutných kasáren moderních domů. Okno jediné

kdes otevřeno v třetím poschodí a na piano kdosi neznámý tam hraje, snad už nudou zoufalý, a jeho píseň smutně zaléhá

v ztrnulé, dusné, prázdné, vyprahlé a smutné ticho naší ulice. A nevím proč, já zvyklý samotě snad nikdy ještě opuštěnost svou

a takovou v svém srdci prázdnotu jsem nepocítil v celém životě, jak v této chvíli letní neděle, kde v celém domě jsem byl sám a sám,

v mou samotu když zvolna kapaly, jak odsouzencům druhdy na hlavu krůpěje vody, zvuky písně té ospalým tichem. Teskná nálada,

taková, kdy se stýská najednou, až k smrti náhle stýská po něčem, co nedovedeš ani vyslovit a co snad nemá jména, v duši mou

se vkradla tiše, aby vzbudila tam všecky ony trudné vzpomínky a všecko to, co nejvíc v životě kdy bolelo... Vše, co kdy mučilo

a bodalo mi duši kolikrát až do krve, to všechno poznovu dnes budí v srdci lítost palčivou pro všecko to, co někdy bývalo,

co mohlo být a není, není dnes... A to, co jest, je chvíle mučivá, kdy bolí všechno, bolí vzpomenout na minulé a bolí pomýšlet

na cíl i účel všeho života, jenž bez užitku v prázdno zajde kdys, až naplní se dnové člověka – jen dnové však, ne to, co vyplnit

kdys mohlo září dnů těch prázdnotu... A zdá se mi, že v smutku nečinném, tak jak to teskné dnešní odpůldne, bez užitku a cíle uplynul

můj život celý – – Za dnů mladosti se zdálo mi, že lze se v zápas dát za nesmrtelnost, která do věků tvé vryje jméno... A já věřil jsem,

že marným nebude ten mnohý trud i těžký boj a trpké strádání, jež rád jsem podstoupil a mlčky nes', i když se někdy dral mi na ústa

vzkřik zoufalý a oči slzami se zalily – – A zatím naučil tě tvrdý život stále míň a míň ve vyplnění věřit oněch snů

a přání všech, jež druhdy zlatily ti trudný zápas aspoň nadějí a vírou v budoucnost. Z těch mladých snů co zbylo ti? A vidíš na jiných,

kdo umřeli – a jistě oni též věřili kdysi v nesmrtelnost svou – jak málo stačí dnů a památka jich zvolna mizí, do tmy zaniká...

Hle, nesmrtelnost... řekneš si a mráz ti táhne duší, jakýs hořký stud a beznaděj... A na dno duše až tě zazebe ta trpká vzpomínka,

že jako jejich, možná dřív a spíš i tvoje jméno jako prázdný zvuk zanikne jednou, do tmy zapadne, jak bez ozvěny kdesi ve skalách

zvuk výkřiku, jenž nikým neslyšen se ztratil v tmách... A jednou budeš spát a nad tvým hrobem věky půjdou dál a na tebe v tom časů přeletu,

jak roky jdou, snad nikdo po letech si nevzpomene ani... Jako já snad za rok více nevzpomenu si na tuto chvíli, kdy jsem v bolestech

psal tyto smutné verše mezi tím, co v samotu mou tiše, mučivě se snášely a v duši bodaly v tom smutném prázdnu letní neděle

melancholické zvuky piana...