Ty opuštěný květe,
že bratře smím ti říci,
rci, zda tě život hněte,
jenž v úděl tobě pad’?
Ty květe snivý, v skalách klíčíš tady,
jak rost’ můj život mladý,
a tiše zkvétající
se díváš na západ.
Co tobě po tom, zdali
tvá krása lidem stačí,
by lásku tobě lhali –
Máš ptáky, sluje, les,
klid svatý večer, slunce paprsk z rána,
jsi vichrem kolébána,
máš všecky písně ptačí,
jich touhu, žal i ples.
Jsi sama, opuštěná,
tě z lidí nezná žádný,
jen vítr, který stená
kol drsných skrání skal.
Ni tupý obdiv, ani soucit lhavý
tě nikdy neunaví,
ni vylhaný cit zrádný
se u tě neblýskal.
Tys nepoznala ani,
čím nám se život hnusí,
tu bídu a to lhaní
a chudý, mělký cit,
a jak si tady ctnost i lásku lžeme
a potom v hrůze němé
po chvíli vřavy musí
z nás každý odejít...
To závidím ti štěstí,
že’s lidí nepoznala,
že můžeš sama kvésti,
jak nemůž’ nikdo z nás,
že jenom ptákům, skalám jen jsi známá,
že můžeš býti sama,
když tady vřava stálá
nás mučí zas a zas.
Mé duše sestro, rci mi,
zda není to tak lépe,
po mrazech drsné zimy
tu z jara bíle kvést,
než od kolébky k hrobu cestou dlouhou
mřít bolestí a touhou,
kde mráz nám čelo tepe
i hloží lidských cest.
Ó květe osamělý,
v tom míru přehlubokém
ty život prosníš celý,
jak v úděl tobě pad’ –
a já bych rád jen krůpěj toho blaha,
a abych jak ty, drahá,
směl aspoň klidným okem
se dívat na západ...