Kraj před večerem, který těžký klesá
na širou pláň, jež ve sněhu se leskne,
a na něm tmí se veliký a tmavý
stín lesa.
A v dál se táhne úvoz začernalý
s kolejí rýhou těžce prorývanou,
kde malá ves už tmavým hávem spánku
se halí.
A za ní potom v červáncích se lesknou
daleko bílé věže mezi stromy,
kde válčí ještě západ velkolepý
s tmou tesknou.
Je ta pláň celá, jak se zvolna stmívá,
tak daleká; – a ještě naposledy
se chvěje po ní v umírání zlatá
zář snivá.
Pak hasne vše – jen v nebe ozářené
se zvedá starý, zasmušilý Ještěd
a chmura přes skráň jeho ustaranou
se žene.
A bylo mi, jak klečel by tou šeří
kýs velekněz, jenž na veliký pátek
před pustý oltář čelo na zem sklání
a věří.