Hle, bouře těžce burácí a drtí stromy, skály,
leč potom tím jen krásněj’ kol, když tichem hvězdy vzplály.
A teskná mlha podzimní se pustým krajem honí,
by člověk dvakrát těšil se, když jaro vzešlo po ní.
A proto zajde každý květ a každá růže všade,
by člověk dvakrát těšil se na příští poupě mladé.
A proto válka, hlad a mor a nemoc tady děsí,
by šťastnějším se cítil ten, kdo z dáli vzpomene si.
A proto mráz a zoufalství tak mnohou naděj láme,
že z těch, co zbyly, pro lásku si hnízdo uděláme.
A proto pouta, žaláře, by člověk v pláči sníval,
jak tam v té zlaté volnosti a o ní písně zpíval.
A proto v skráni ztýrané má stáří vrásku bědnou,
by dvakrát toho vzpomínal, když tak byl mladým jednou.
A proto smutek, neštěstí štve lidi z věků po věk,
by pak v té chvíli oddechu byl dvakrát šťastným člověk.
Jen smrt když mrazem zavane a skončí trudné žití,
to „nebýt“, štěstí největší, žel, člověk neprocítí.