Tak hleďte, jak vám život nese klid aspoň, štěstí největší. Už mužem starým necháte se i bít i líbat bez řečí.
Teď starosti a děti máte, a hlas váš všude burácí a služky dřív než o půl páté budíte denně ku práci.
Tak stavení dřív vámi kleté teď sama ještě střežíte, i manželovu dýmku cpete a denně při něm ležíte.
Už zvykla jste i jeho pleši, už ničí zrak vás nemámí, s ním život vám už není těžší, než nebožce byl před vámi.
Když nebyla jste ještě selkou, jen děvčetem, jejž kdos měl rád, kdo byl by řekl před veselkou, jak bude s vámi jedenkrát!
Já znal jsem vás i vaše drama i to, co dostala jste ran, když za milým jste prchla sama a otec kop' vás rozhněván.
Když smýkal vámi o podlahu, a vy jste přece řekla „ne“, co obraz plný měkkých tahů vám plnil srdce uštvané.
Vím, vdovci v tvář jste plivla málem a pozdvihla svou dětskou pěst – však byla jste jen kapitálem, jenž úroky měl otci nést.
Váš otec tenkrát byl mu dlužen a za všechno mu slíbil vás. A oba byli zvykli u žen psí poslušnost jen najít v ráz.
Leč vy jste srdce jinam dala, vy, hezká jako poupátko, jste vdovcem z duše pohrdala – leč svatba byla za krátko.
Já ještě vím, jak v oné chvíli utéci ještě z domu chtíc jste s hlavy strhla závoj bílý a ženichu jste plivla vstříc.
Já ještě vím, jak plná záře v svatebním šatě, ve věnci jste chtěla ještě od oltáře utéci k svému milenci.
Já ještě vím, jak potom doma jste zavřela se, vdána už, když přišla chvíle povědomá a s ní k vám jít chtěl šťastný muž.
Já ještě vím – však bavila se tím dlouho tenkrát celá ves – jak vyběhla jste dveřmi zase, když oknem k vám v noc první lez'.
...To dávno teď, váš milý kdesi zapadl zatím na vojně a vy – vy s mužem zvykáte si, i dětí máte přehojně.
Jste zdráva, ještě plná síly i muž je spíše s vámi mlád – nuž hleďte, proč ten závoj bílý jste s hlavy strhla jedenkrát!
Já nevím, možná, když jste sama... však ne, jste přece moudrou už, snem dětským bylo vaše drama – a viďte, on je hodný muž?
A srdce – však je každý nese, byť někdy hlavě nesvědčí – vy mužem už teď necháte se i bít i líbat bez řečí.
I on teď vámi o podlahu začasté smýká, je to žel – však obraz plný měkkých tahů vám dávno v srdci odumřel...
Tak lásce jeho přivykáte, i opilý když burácí – a vy, vy dále o půl páté budíte služky ku práci...
Cookies on Poetry Cove