Kéž bys, ty má milá,
dnes tu se mnou byla,
je mi teskno k pláči,
smutno k zoufání.
V srdce jak by spráhlé
smutek vešel náhle,
cítím, jak to studí
v čele, na skráni.
Kdybys byla u mne,
v samotě mé dumné
by se vyjasnilo
září očí tvých,
kouzlem tvého slova
bylo by mi znova,
jako druhdy, dávno
v loktech matčiných.
Ručka tvoje malá,
ta by zažehnala
smutek s mého čela,
vše, co tíží mne.
Všechen trud a svízel
najednou by zmizel
v úsměvu tvé lásky
vroucí, dojemné.
Čím kdy týral osud
a co bolí posud,
co mi hlavu sklání
vždycky, jsem-li sám,
to tvé lásky silou
pod tvou rukou milou
ztiší se, jak v oči
se ti zadívám.
Kéž jen, moje milá,
bys tu u mne byla
s úsměvem svých očí,
jež mám nad vše rád, –
zatím, ty mé nebe,
pozdravuji tebe
z celé duše svojí
nastotisíckrát!