Mně vířilo to duší... zamyšlený
a truchlý zvolna šel jsem po nábřeží...
Mně zdálo se, že na všem chmura leží
a lidský život že tu nemá ceny;
z nás každý že je tragéd, jemuž chvíli
se zatleská, leč který vždycky padne,
ať blázen, který šílí,
ať jako rek, ať chabě hlavu schýlí
v klín všednosti či hrobu lůno chladné.
A myslil jsem, jak život lidský skládá
se z pozlátka i bídy, velké snahy,
již vždycky mrazem zdrtí život nahý,
klam, neúspěch a citů sporná váda.
Zář vylhaná tu klame, lživá slova,
zde kypí číš a dívčí oko šálí,
a přece věříš znova, –
jdeš jevištěm a vejdeš do hřbitova
a vše je pravda i klam neustálý.
A všady slyšíš moudré rady bláznů
i tanečnic rej chvatný mihne se ti
i myšlénka, jež meteorem letí
a nepoznána zniká v hluchém prázdnu.
A všude poznáš, pod nepřízní doby
jak myšlénky i naděje se tříští
a lámou se i drobí – –
a nad chudými, zapadlými hroby
znít bude zítra jásot po jevišti...
A kde jsi šel, kde’s trpěl, do tvé krve
kde přimísili jedu, zítra budou
hřmít orgie či lidé zívat nudou...
A kde se pro tě někdo zachvěl prve,
tam zítra každý zapomene, žije
sen jiný dál... A veseli a šťastni
v tom žití, kde vše lží je
a přetvářkou, dál půjdou z komedie
ti lidé v chmurné drama bídy vlastní.