Já nevím proč, však myslím si teď na ty,
jež doutník můj v svých suchých rukou hnětly
a v továrnách, kam nezapadne světlý
paprslek štěstí, ten vzduch jedovatý
dýchaly v sebe celé mládí smutné
a celý život otrávený morem...
Pak přijde smrt a nad ubohým tvorem,
zapadlým v bídě, života nit utne.
Na prázdné místo vstoupí dítě jiné,
tak ubohé, jak bylo ono před ním, –
to zmírá dál, list k listu dále vine
a tiše klesá po zápase všedním
a vše jde dál, jak v životě to bývá...
Obláček dýmu v záři jara splývá.