Kde šeřík probuzený tvůj tichý střeží sen
i růže v kráse tklivé i břečťan zasmušen;
kde svatý anděl míru sám v těžkých bloudí snech,
mou píseň tichou, snivou, mou slzu zkanout nech.
Ó na tvém rově více ni nelká, nekvílí,
jen v bázni nad propast se snů vlastních nachýlí.
A jenom noc tam vidí a vidí prázno tam.
Ah, vždyť tvé lásky strádá tam zářný drahokam
A maně mne se táže, čím krátký den tvůj byl,
jejž v dlouhé’s zapomnění a temno pohrobil.
Čím puklé tvoje srdce a čím tvé touhy, čím?
Zda puklým, bez nápěvu jsou ňadrem slavičím?
Či’s poupětem, jež dříve, než růží zpilo nás,
v svém jitru, máji zvadlo, kdy ovanul je mráz?
Či byl jsi nachem jitra, jenž zlatí čela skal
a mře, kdy skřivan k němu křidélkem zatleskal?
Či’s paprskem byl, který v klín dlouhé skanul tmy –
či’s dobrý byl můj anděl, jenž na vždy ulét’ mi? –