S tvých beder dávno spadla všecka tíž
a rozbila se dole. Je už po ní, –
leč ty tu dále v ustrnutí čníš,
tvá hlava dál jak pod tíží se kloní.
Dál v tobě zdá se chvěti každý sval
a oddýchati prsa v těžkém chvatě;
byť na rtu se ti výkřik neozval,
přec slyší jej, kdo maně hledne na tě.
A tuší onen hrozný zápas, ví,
jak v tobě vše se chvěje, v srdci co je
palčivé muky, sladká ňadrem chví
divokým žárem, hrůzou nepokoje.
A tak jsi jako srdce, kterým v ráz
se roztříštila sladká lásky tucha –
leč která dosud upomínky mráz
dál mlčky nesou v žití temna hluchá.