Ó rci, ó pověz, kde jsi, mé drahé, drahé dítě,
že zrak můj zamlžený tak dlouho nevidí tě!
Ó rci, že snem to vše jen, co oči moje zřely,
že snem, snem pustým byla jen noc ta, Gabrieli!
Víš, noc ta, s čela kdy jsem pot studený ti stíral,
kde anděl smrti peruť svou zvolna rozestíral.
Kdy k retům mým svá ústa zved’ v pocel posledně jsi
a usmál se... a skráň tvá se ticho k ňadru svěsí...
Víš, noc ta, hlavu tak kdy šílení sevřel hlod mi,
že tebe, tě jsem ztratil, já zalkal hluché do tmy –
Že v okně zachvělo se povadlé révy loubí
a „zhynul!“ zašeptalo to vánkem z lesa hloubi.
Že trnul měsíc, jenž ti plál v čele snivém, oblém,
kde nekonečných tajů spal rozluštěný problém.
Že trnul mrak, jenž oko hvězd potrhané skrýval,
a v chorál smutný, teskný ves háj se rozezpíval.
Že zaplakal strom listím a růže květem sledním,
až pták vyplašen z hnízda se v bázni krčil před ním.
Že ztichnul sýček, tebe jenž nocí včera volal –
že ni ten hrdý zrak můj dnes slze neodolal...
Ó zašeptej, ó rci, že to snem, že nemožné to,
by tak, tak příliš záhy ti žití prchlo léto.
By tak, tak příliš záhy noc věčná nastala ti,
než máj, než vesna, jitro ti štěstím skráně zlatí.