Do věčna věků, velký Mistře náš, se majestátně velký pozvedáš z hranice, která Tobě kdysi vzplála na březích Rýna... Přešel dlouhý čas
a věky přešly – ale neuhas’ žár hranice té. Plane, hoří, sálá vždy mocněji, byť dávno popel z ní do Rýna byli stokrát naházeli –
hlas pravdy Tvojí víc a více zní a hřmí a volá v široký svět celý. A výš a výš vždy v nové slávy zoři Tvůj světlý zjev nad obzor širý roste
a do oblak svou jasnou hlavu noří v té velebě tak úchvatné a prosté, jak byla víra Tvá, za kterou rád v smrt potupnou Jsi kráčel jedenkrát...
Dnes kolem hlavy Tvé už nevíří dým, rozžehnutý drsnou rukou kata, leč vznešená, hle, aureola zlatá dnes plane s jasných skrání kacíři,
nad kterým Toho zjev se sklání světlý, Jehožto jménem v plameny Tě vmetli... Od břehů Rýna, hranice kde vzplála, hle, zvedá se Tvůj stín, tak světlý, měkký,
a výš nad obzor tmavý záře sálá se skrání Tvých, pro všecky příští věky zář nesmrtelná jasem plápolá. Noc hluchá byla kdysi dokola,
a Tebou zaplála v ní záře denní, jak červánkem noc pustá v den se mění. Tak slunce ohněm hoří, aby ze tmy se zrodil den – tak zář když vzejít měla
nad pozdních věků člověčenstva dětmi, tak zašlo v plamenech, co z Tvého těla smrtelným bylo. – Však co neumírá, Tvůj duch, Tvá pravda, čistá Tvoje víra,
ta z hrstky popela se výše vznesla, by dál vždy žila v pokolení novém, a aby Tvým posilněn svatým slovem, přes věků zloby, přes křižácká hesla,
jež proti nám kdy ozvala se vřavou, Tvůj lid moh’ státi se vztyčenou hlavou a ve vítězství věřit ve svém boji za práva svá – a za tu pravdu Tvoji!
Cookies on Poetry Cove