Chceš cosi říc’, rtem jak by chvělo se ti:
„I přes myšlénky nové půjdou davy
a věk, jenž v prázdno letí,
mít pro ně bude úsměv pohrdavý.
Leč myšlénka, ta sama sobě stačí –
a ona jest a jednou v kráse prosté
i přes váš křik, vy chleba vyznavači,
to sémě její v zlaté klasy vzroste.“
Jim stačí to, že jsou. Ty v knihu svoji
je’s v posvěcené, lepší chvíli složil,
a dojde-li tu k boji,
hle to, co snil jsi, co jsi v mukách prožil,
tu hlídáš sám. – A chce-li někdo krve,
jak otec pro své děti milované
tu vlastní čelo k ráně stavíš prvé:
– Zde bij! – leč v tam těch za mne mstitel vstane!