JULIE.

Kraj v Pošumaví. Podzim tesklivý kol opřádá vše mlhy závojem, jenž jako tkaný z hvězdných paprsků tak jemně, hebko na vše ulehá.

Tu bílým svitem zvolna utají a zasypává propast bezednou, pláň, z které život zvolna umírá, květ, jehož život hasne v rozpuku,

strom, s něhož zvolna lístí oprchá, jak mladost, sláva, láska, naděje, sny štěstí, písně z srdce lidského. A přijde večer se svým západem

a přijdou noci s hrůznou svojí tmou a přijde podzim, krut a nečekán a zima, zima, která mrazem svým na srdce tvé jak upír ulehá...

A marné, marné, marné volání! – Co výkřik jest, jenž dříve umírá, než z prsou mroucích na ret vyplynul, by bez ozvěny, léku, soucitu

v propastech ducha zmíral neslyšán; co do slzí, jež oko nepláče, jichž děsným žárem jenom zarudá, jak večer nebe krví zaplane,

jež tokem živým ňader se skály se řine zvolna, vlnou stékajíc v ten otrávený pohár života... Ó divý rej, až jednou překypí,

byť po létech až, vlnou poslední, ať je to lítost, vášeň, neúspěch, hněv, smutek, hoře, dítě zoufalství... Tak v těžkých mukách vhroužen dumy své,

(co zatím ruka stěží rozhrne tlum neústupných větví pralesa, jímž potácí se krok ten opilý) – já stanu náhle jako okouzlen.

Slyš z údolí ten nápěv podivný – to klepot mlýna v sluch mi zaznívá. Ó sladká hudbo v lesním zátiší! Ó konejšivých písní akkorde!

Tvůj sladký souzvuk tím je duši dnes, čím jindy matky tichá modlitba, ah prostá píseň drahé matičky – já vzpomínám si – v dobách minulých,

ó minulých, že nikdy, nikdy víc se sladká jejich něha nevrátí, ni květů smavých vůně opojná... Ó v dobách těch už čím mi bývala,

kdy – ještě děcku – srdce svíralo se předtuchou snad dnů mých nynějších tak bolestně – ba zrovna jako dnes. A matičko, vím, není vinou tvou,

že syn tvůj není, běda, není blah a šťasten tak, jak snad si přávala’s, že světem stále prchá bez cíle dál, věčně dál – a nikde oddechu.

Dnes šumem města běsně vířícím a zítra v snění starým hřbitovem, žen svůdná ňadra v divé orgii a zítra líbat starý náhrobek

a uschlý drn a křížek spuchřelý – dnes z poháru, jenž věnčen růžemi, se vínem, láskou, slávou opíjet a zítra píti z číše zoufalství...

Však náhle snů mých chmurná osnova se přetrhla – já zvednul hlavu svou a poslouchal – hle, klepot mlýnských kol se zvolna halil v závoj mlčení.

Jen ozvěna, jež bloudí po lesích svým tajůplným křídlem těkavým, ta plachým steskem po něm zavolá – on běda, běda, víc se nevrátí.

Ba nevrátí, ba nikdy, nikdy víc se nevrátí, jak jiskra života, jež večerem tam právě shasíná. Neb píseň má co křídlem zlomeným

o stěny bila ňader vymřelých a po ruinách zašlé mladosti, po luzích lásky záhy odkvětlých, sfer slunečnem i pláčem propastí

i nekonečnem věků, sluncí, hvězd a z květu na květ v bázni těkala –: hle ve mlýně na loži smrtelném – den v skonu plál a západ krvácel,

jak plakal by pro život ztracený – ta mlynářova dcera jediná dnes odcházela k břehům neznámým, zkad žádný, žádný víc se nevrátí.

Já vešel v síň, neb bylo před bouří a na hory se noc už snášela a vichr vál tím krajem mrazivý. – Já vešel v síň – a jenom pustý pláč

mne uvítal a smutek hluboký – a více si mne nikdo nevšímal. A nahlédl jsem v bílou světnici, kde domácí kol lkali u lože,

a uviděl jsem matku stařičkou, jak v pláči lomí těma rukama, jež hýčkávaly dítě ubohé – a starý mlynář stál tam u okna

a v dál se díval okem posupným – – V tom náhle dcera vzkřikla na loži a zmírající pohled ztrhaný, v němž bylo více, než lze slovy říc’,

tkvěl na dveřích, kde stál jsem dojatý. A naše oči jak se potkaly, já viděl jen, že suché, bílé ty své ruce vstříc mi němě spínala...

a pak jsem chvěl se v divé závrati a v hlavě mi to náhle hučelo jak rozbouřený, širý oceán a oko plálo žárem horečným

a mrazivě cos žehalo mi skráň. – Já poznal ji – ó děsné poznání! já poznal jsem tu hlavu předrahou a čelo to, ten pohled hluboký...

Ó Julie, ó zlatá Julie, že tak jsme se, tak shledat musili! Ty’s byla ještě zpola dítětem a Julie, já tak tě miloval

tou láskou čistou, jako člověk můž’ jen milovati jednou v životě, jen jednou, jednou... A já přistoupil jsem k tvému loži – obě ruce mé

se vztáhly k tobě – a ty podala’s mi naposled tu drahou ruku svou a tak s tím vlídným, milým úsměvem, ač trpkým trochu jako bolestí

a tak s tím dlouhým, dlouhým pohledem, v němž bylo vše, jsi hlavu sklonila a odešla’s. Ó Julie! A kol se na mne všecky oči upřely,

jak nemohly by vše to pochopit... A já tisk’ matce, která chvěla se jak zlomená, ty obě ruce a pak přistoupil jsem k otci u okna

a podal jsem mu ruku soucitně a pravil jsem: – „Já vaši dceru znal, ctím smutek váš a bol váš veliký. Bůh potěš vás.“ – A tak jsem vyšel ven.

Já nevím, kde jsem bloudil noci té. Snad byla bouře... Ano, zdá se mi, že kolem mne cos řvalo divoce a úpělo a jako plakalo,

a jako by v těch stromů haluzích plál stálý oheň blesků zarudlý a jako by se vše ty haluze jak lidské ruce po mně spínaly

a jako by v nich cosi smálo se mé bolesti – já nevím. Druhý den jsem k večeru se vrátil do mlýna. A na zápraží starý mlynář stál

a jak mne shléd’, šel bez slova mi vstříc, mně podal ruku, jež se zachvěla, a vedl mne do bílé světnice, kde vysílen jsem klesl. Nato pak

mlynářka vešla – a jak shlédla mne, zas rudé její oči omžily se slzami a pustý její pláč zas ozýval se mlýnem mlčícím.

A starý mlynář, hlavu ve dlaních, co nad stolem se němě zadumal a hleděl v prázno okem přivřeným, mne ptala se, kde znal jsem Julii.

A já jsem děl, když u své příbuzné kdys byla v Praze, že jsem kolikrát ji vídával, však nikdy, pravil jsem, s ní nemluvil – (v tom krví, cítil jsem,

mi zrudla skráň) – leč zajímala mne ta nelíčená její prostota a vlídný její pohled laskavý. A pak jsem ji už více nespatřil...

– „Muž vzal ji domů. Tady ucházel se o ní vdovec, mlynář bohatý, kterému otec dávno slovo dal – byl hodný muž a ve všem poctivý

a zachovalý, mlýn měl potřebí už hospodyně... ale Julie nechtěla nikdy ani mluvit s ním. A pak kdys večer, když zas odešel

a otec zuřil, s pláčem objala má kolena a k otci dolezla a sepjatýma těma rukama se vyznala, že v Praze miluje,

by nečinil ji navždy nešťastnou. A na ta slova –“ (starý mlynář teď vstal od stolu a s hlavou schýlenou šel ze světnice) – „na ta slova muž

se rozlítil a svatě přísahal, že lásku tu jí z hlavy vypudí, a vyčítal jí nevděk k rodičům, to nejhorší, čím lidi tresce bůh,

a vyčítal jí, její neláska že předčasný mu kopati chce hrob, by spala dřív ta hlava plesnivá – – Co měla já jsem dělat ubohá!

Mne pálil v duši hořký její pláč a její slze žehly srdce mi. Mne bolelo to její mlčení, když mlynář konal příprav ku svatbě

a ona jenom stále mlčela a nechala se tupě líbati svým ženichem – leč neusmála se a jenom chřadla, chřadla víc a víc,

a když se podzim blížil, ulehla – – a k ostatnímu pak jste přišel sám.“ – Byl večer pozdní, když jsme umlkli. Já nocí tou se díval sám a sám.

Noc byla jasná a vzduch po bouři tak průhledný a hvězdy třásly se mi nad hlavou tím leskem podivným – vše bylo ticho, jenom lesů šum

tak hluboký a nekonečný vál tou dlouhou nocí jako boha dech, vše bylo ticho, jenom za mlýnem kdes hučel splav. Vše v mlze spalo už,

i kola ještě stála bez hnutí a jenom voda temně šuměla a hučela tu dumnou píseň svou a jen ty lesy oddychaly dál

mi nad hlavou. A měsíc zapadal tak krvavě a mezi topolů štíhlými kmeny rudý jeho svit plál v umírání... Zrak jsem obrátil,

já nemohl se déle dívati v ten ztrhaný a smutný jeho zrak. A kolem noc už byla hluboká. Jen tady v rohu, v okně světničky

plál kahanec u hlavy Julie, jak dřímala ten dlouhý, dlouhý sen... Já zahalil se úže ve svůj plášť, ty noci v horách jsou tak mrazivé...

Pak odnesli ji z rána na hřbitov. Ó Julie má! Tak jsem naposled stál nad tebou, ty dítě májové, ty krásné dítě prvních jarních snů,

ty nejkrásnější, svatá písni má, ó Julie má, tak jsem naposled tvou ruku tisk’, jak spjata na ňadrech ten bílý křížek z kosti třímala

s posledním květem vaší zahrady... Ó Julie má, tak jsem naposled políbil v pláči bílou tvoji skráň – a tak jsi šla s tím trpkým úsměvem,

jejž dosud vídám v pustých nocích svých, když zdává se mi, měkká dívčí dlaň tak horoucně že tiskne ruku mou... a potom v ráz ta ruka zastudí

a já tvůj slyším výkřik poslední a ztrhaný a blouznivý tvůj zrak tak bolestně se na mne upírá a slyším jako těžký oddech tvůj

a pustý pláč a tichou modlitbu a hluboký a táhlý lesů šum a vzdálené to mlýna klepání... A vždycky ruce sepnu na prsou

a dívám se v tu širou, tmavou dál...