Jsme národ chudých, říkáme si sami. A přece v naší klenotnici posud je poklad, zlato, perly, drahokamy, o které zloupit nedoved’ nás osud –
to bohatství, jež neohlodá rez, ta hřivna, již bůh do srdcí nám vložil: toť onen svatý div, jímž znovu dnes, kdo mrtev byl, svou vlastní silou ožil.
Hle, bohatství, jež máme ve své hrudi, toť svaté nadšení, jež plane v nás, – jen pro ně samo nejsme, nejsme chudi! Toť láska, jižto neudusí mráz,
toť svatá láska, jež nás všechny učí vlast milovat, byť byla sebe chudší, toť naše víra, jež z nás činí obry, že ideál náš není marným snem,
že boj náš vždy byl poctivý a dobrý a bez vítězství v hrob že neklesnem! Nechť moře kolem hřmí a burácí a tříští se o tvrdé české skály:
zdar junácký buď s vámi, junáci, již věrně vždy jste ku praporu stáli, jejž láska k zemi rodné, nad vše dražší, kdys pozvedla nad první četou vaší,
již Fügner učil, ten váš vůdce prvý, na první výspě státi na stráži, zmužile státi s jarobujnou krví, kde nejprudší vždy útok doráží!
Hle, v nepřehledné šiky zatím vzrost’ někdejší hlouček Fügnerova voje. Vlast přehlíží dnes čacké syny svoje a věřit smí, jdouc trnitou svou poutí,
že v nadšení tom svatém, horoucím ta láska všech nás nedá zahynouti ni jí, ni nám, ni všechněm budoucím! Ó, nadšené vy českých junů pluky,
to nadšení v svém srdci živte dál! Vy, kteří z drahé Miroslava ruky jste vzali prapor, který hrdě vlál v ty české kraje, buďte na stráži
dál všude tam, kde zapotřebí vás, kde nejprudší vždy útok doráží, kde cizí moře hřmí v tu naši hráz, kde nejvíc bouře hřmí a burácí – –
a v boji tom za svaté otcův statky, za čest a slávu, štěstí drahé matky, zdar junácký buď s vámi, junáci!
Cookies on Poetry Cove