Tak ze všeho jen jeden pohled zbyl mu,
když na výletě v stínů vážných jilmů
a buků
šli v mlčení a tiskli sobě ruku
a nevěděli sami,
proč slavně luna vzchází
a kdo jim v srdce plno růží hází
a proč jich skráň je těžká myšlénkami.
A přec jen to, co oko řeklo za ně,
mu zůstalo, když pozděj zadumaně
šel cestou,
kde zavřel se mu život za nevěstou,
když v mladosti své prvé,
ah, v začátku své dráhy
to sladké dítě umřelo tak záhy,
na retu smích... a pak tu krůpěj krve...
Tak jen ten pohled v duši jeho zůstal,
když večer tměl se a stín jeho vzrůstal
tak tmavý
a teskně vál kol utýrané hlavy.
A jak tak v mrazný leden
tu bloudil řadou jilmů,
ten život celý opuštěný byl mu
jen pohled k hrobu – jen ten pohled jeden.